Celoživotní hledání porozumění

Celý život hledáme porozumění, kterého se nám nedostává už od samotného dětství. Snažíme se nevědomě i vědomě žít podle představ rodičů, podle představ partnerů, podle svého okolí. Snažíme se naplnit jejich představy s očekáváním, že od nich za to získáme pocit porozumění a tím i pocit bezpečí. A když od svých rodičů nedostáváme to, co za život dle nich očekáváme, tak to začneme hledat v lidech kolem nás, v našich partnerech, v přátelích. Aniž si to jsou v tuto chvíli lidé schopni uvědomit, tak veškerý kolaps v životě, jakékoli životní krize, jsou způsobené emoční bolestí, pocitem že nám nikdo nechce porozumět. Cítíme už jako děti, že jsme nuceni pochopit rodiče, že jsme nuceni chápat všechny, násilně donuceni existovat dle nich, však nikdo nechce chápat a porozumět nám samotným.
Realitou je, že se celý život snažíme od svého okolí získat to, co od nich získat nejde. Vyčerpanost z tohoto bezvýsledného hledání je jádrem veškerého kolapsu. Je až zarážející, ale přitom pochopitelný současný vývojový stav ve společnosti. Stav, který poukazuje na dysfunkční přístup k dětem, jenž se posléze projevuje v průběhu celého života. A nezájem si tohoto stavu povšimnout a zároveň řešit. Bohužel jsme prozatím naučení jednat až ve chvíli, kdy důsledky dysfunkčnosti cítíme ve svém životě.