Dovolovat druhým se snahou zajištění zisku.

Jsme ochotni dovolovat druhým (jednotlivci, rodině, skupině, národu) vytvářet na nás tlak fyzický a mentální. Avšak se záměrem “získat, dostat” domnělou kvalitu od vybraného utlačovatele. Tento životní vzorec, mající zajistit pocit jistoty a bezpečí, je prozatím spojen s utlačováním. Je nám vsugerováno, že nechat se utlačovat, potlačovat už v samotném dětství je v pořádku. To však způsobuje, že netrénujeme dosahování na určité kvality, neboť nám je vše dáváno bez sebemenší možnosti zapojit se do výběru. Proto jsme po většinu života neochotni žít větší a silnější životní kvality, neboť to pro nás na podvědomé úrovni znamená nechat se více utlačovat.
Proto jsme v dospělosti neschopni dosahovat větších životních kvalit i v samotných vztazích, kde automaticky očekáváme, že nám ten druhý dá to co nemáme. A i proto současné vztahy tak rychle kolabují v porozumění si. Každý očekává od svého okolí, ale proto, že neumí tvořit. Proto ještě rozhodnutí se nechat potlačovat převyšuje snahu tvořit. Méně očekávat a více tvořit bez OČEKÁVÁNÍ, ŽE TO NĚKDO OCENÍ.
Prozatím se domníváme, že potlačení individuality a originality je v pořádku a tedy nastaveno jako norma, aniž bychom připustili výsledky tohoto potlačování v dospělosti. Výsledkem je fixace na rodiče, kteří určují už od nejútlejšího věku co dítě bude žít a jak to bude žít, namísto toho, aby ho učili žít. I proto v současné době dochází ke zvýšené agresivitě dětí, neboť jejich obava z neschopnosti esxistovat bez rodičů způsobuje kolaps osobnosti přerůstající v neúnosný tlak, který je vypouštěn skrze agresivitu. A agresivitu proto, že jsou od malička učení, že základem života zajišťujícím pocit jistoty a bezpečí je nechat se potlačovat a zároveň potlačovat druhé nebo sebe.

Radek Anýž