Důsledky způsobené agresivní logikou

To, co studuji, jsou procesy způsobující vyhoření jedince, týmu či společnosti. Psychickým kolapsem procházíme naprosto všichni, je to v této fázi vývoje lidstva naprosto běžný proces, svým způsobem nevyhnutelný, a existuje obrovské množství jedinců, komunit atd, kteří se domnívají, že jich se to netýká. To mě nutí se učit směřovat mé poznatky k těm, co jsou schopni i ochotni se zpochybňovat a tím pádem zvládají jakýsi emocionální tlak, pád iluzorní velikosti.

Čím déle se zabývám těmito procesy, tím více mě to směřuje věnovat se vlivům zasahujících do rozhodování. A tedy i do kvality rozhodování a následného dopadu jak na daného jedince, rodinu, tým, společnost, tak i na jejich okolí. 

Drtivá většina společnosti žije tzv. slabý život, což znamená, že jsou málo odolnými vůči vnějším tlakům a tedy jejich rozhodování je postaveno na emocionálních základech, ignorujíc logiku. Ta menší část společnosti, tzv. silnější a tedy odolnější se rozhoduje na základě logiky, avšak ignorujíc veškeré své emoce, nebo spíše potlačující své emoce. Vyhoření se však objevuje všude, jak mezi slabými, tak mezi silnými, rozdíl je jen v síle vyhoření a viditelnosti pro okolí. 

Slabá sociální skupina vnímá vyhoření jako běžný stav, vlastně si na něj navykla jako na standard. Nevyhovující práce, nevyhovující vztahy, nedostatek finančních prostředků, neochota mít silnější životní cíle, pocit, že už mě nic dobrého nečeká, život obětovaný druhým, pohled, že život je boj o přežití.

Silná sociální skupina, které se věnuji, neboť nejvíce ovlivňuje celou společnost, se chová pragmaticky, logicky, smysluplně, emocionálně vyrovnaně. Jenže to je jen venkovní vrstva, uvnitř sebe zcela potlačují emoce, skutečnou emocionální reakci na své logické fyzické kroky.

Toto emocionální potlačování je základem postupného procesu vyhořování. Kolaps nepřijde ze dne na den, je to proces, který se učíme nepřehlížet, neignorovat. Neignorovat proto, že jednou přestaneme mít fyzickou i psychickou sílu to potlačovat a následná reakce působí jako protržení přehrady. 

Fakt: naprosto všichni potlačujeme své emoce, rozdíl je jen v síle potlačování, tedy v síle iluze, že jsme v pohodě, kterou vytváříme pro sebe, ale i pro své okolí.

Vyhoření je stav emocionální nenaplněnosti, jakési prázdnoty. Přesto, že jsme finančně i materiálně úspěšní, vztahy v rodině a okolí jsou z našeho pohledu v pohodě. Přesto, že není důvod si myslet, že by nás něco takového mohlo potkat, přesto všechno je opak pravdou. S vyhořením se konfrontuje naprosto každý jedinec, rodina, společnost, politická strana, národ. Faktem spíše je, že jen někdo je schopen a zároveň ochoten si tuto pravdu přiznat. Čím silnější jedinec, tím silnější boj s možným stavem a tedy následně vydávání obrovského množství úsilí a energie na vytvoření iluze, že je vše v pořádku.

Je potřeba si všimnou určitého vzorce, který se nachází kolem nás a tím je určitý stav existence bez výsledku a reakce na tento stav. Slabá sociální skupina nemá silné cíle a tedy ani neočekává silné výsledky, jejich pád velikosti není tak velký a tak likvidující vše a všechny. Naproti tomu je tu silná sociální skupina, která se domnívá, že žije silný život, tzv. úspěšnost finanční a materiální. Je naprosto jednoznačné, že tato skupina očekává jakousi spokojenost, jakýsi výsledek odpovídající jejich úspěšnosti na fyzické úrovni. 

To, co se ve skutečnosti děje v těchto jedincích je myšlenkový boj, boj mezi logikou a emocemi. Mysl úspěšného jedince nechce připustit, že se mýlil, že finanční a materiální zajištění, obklopování se úspěšnými, nacházení se v kvalitních prostorech nezajistilo trvalý pocit spokojenosti. Jsem tak úspěšný a přitom nespokojený? Nemohu dopustit, abychom to já a mé okolí viděli. Nemohu dopustit jakýkoli pocit selhání, že jsem to nezvládl, že jsem se mýlil, že jsem vytvořil bohatství bez trvalého emocionálního výsledku.

Toto dilema, které se odehrává v každém z nás, ale v každém na jiné úrovni psychické vyzrálosti, podceňujeme, a i proto posléze způsobí komplexní kolaps. Prozatím si tito jedinci odmítají připustit, že jejich kolaps masivním způsobem působí na jejich okolí, které díky tomu prochází dalším kolapsem. 

Logika je skutečně úžasná věc, ale teprve se jí učíme používat. Přechod z emocionálního chování na logické je evoluční proces a domnívat se, že už logiku zvládáme by byla a je naivní domněnka.

Vše je zatím ve starých základech uvažování, vše se prozatím točí ve starých a už nevyhovujících pohledech na fungování a náš soud, když to nefunguje tak jak my se domníváme. Náš vlastní soud je to co se staví proti nám samotným, náš hierarchický pohled je to co nás dostává na kolena, ale hlavně neochota tento pohled změnit. Stále se obáváme pocitu slabosti a podléháme už zastaralé domněnce, že slabost se nepromíjí a končí smrtí.

To, co se teď učíme, je používání logiky na další úrovni vyspělé mysli. Přiznat si slabost není projevem slabosti, ale síly. Tak to vždy bylo, ale až v této éře je to realizovatelné.