Dost intenzivně se zabývám lidskou myslí, tomu jak funguje na vědomé i podvědomé úrovni a věnuji se procesům k dosažení vyspělého vědomí. Současný vývojový stav vědomí je takový, že i přesto, že jsme fyzicky vyspělými, tak naše mysl je nevyspělá. Tělo je hardware a vědomí software. Naše mozky jsou v tuto chvíli kapacitně velké, ale vědomí prozatím používá necelých deset procent z hardware fyzického mozku. To znamená, že máme kapacitu, ale zároveň se ji učíme používat. Avšak umět, či naučit se používat větší kapacitu, spustit více nervových synapsí je otázkou odolnosti. Otázkou tréninku při opakované konfrontaci se svým podvědomím a s hlubším a hlubším vstupem do podvědomí. Zatím se jen domníváme, co vše používání větší kapacity mozku umožňuje, co vše způsobuje a zároveň se i obáváme to zjistit.

Pro tuto chvíli mohu říci, že si až teď, či až dnes uvědomuji výsledky konfrontace s mým podvědomím. Opakovaná konfrontace s mou slabomyslností, s mou slabou, nevyspělou myslí mě přinutila si sáhnout na jakési emocionální dno a přitom si vytvořit odolnost. To, co způsobuje náš slabomyslný stav je naše EGO, naše lidská domýšlivost a povýšenecké chování. Domněnka o naší nadřazenosti nad vším a všemi. Způsobuje to naše málo odolná mysl, která si vytváří domněnky o tom, že děti jsou slabé a úspěšní lidé silní. Naše hierarchické domněnky způsobují náš slabomyslný stav. Slabá mysl je to hlavně proto, že se domnívá, že je ohrožena na životě, když by nezapadala do sociální hierarchie. Z jedné strany se alternativní skupiny snaží vymanit z něčeho, z čeho se vymanit nedá, a tím je kolektivní smýšlení, ergo normálové. Z druhé strany je tu skupina, či spíše skupiny snažící se systém nenapadat, ale zároveň býti viděni či naopak nebýti viděni.

Existuje tu převážná většina, která odmítá být zodpovědná za svůj život, a proto svou zodpovědnost za to, co se jim bude dít v životě, přenechávají domněle schopným. Samozřejmě proto, aby mohli za stav svého života soudit druhé a ne sebe. A pak je tu skupina domněle schopných s pocitem moci, s komplexem spasitele, který máme naprosto všichni, a kteří rádi přebírají odpovědnost druhých na sebe. Samozřejmě s potřebou řídit životy druhých s domněnkou, že druzí toho schopni nejsou, a proto potřebují jejich vedení.

Zde se nacházíme u jádra procesů při dosahování vyspělého vědomí. Vyspělé vědomí odmítá přenechávat svou zodpovědnost někomu jinému a taktéž odmítá nést odpovědnost za druhé. Neobává se přijímat svou realitu a zodpovědnost za ni a ani se nedomnívá, že jsou druzí neschopní. Vyspělý jedinec nepotřebuje někoho řídit, někoho spasit, někoho dysfunkčně zachraňovat, někoho vést ani být řízen či být veden. Nepotřebuje, aby ho jeho okolí uznávalo, aby mu dávalo najevo jeho velikost a nepotřebuje uznávat ani někomu dávat najevo jeho velikost. Nepotřebuje obhajovat svou existenci, svou práci. A je tu i tenká linie mezi pragmatismem a fanatismem. Ale tento stav je výsledkem konfrontace s vlastním EGEM. Každý den jste konfrontováni s pocitem moci, s pocitem nadřazenosti, s pocitem předurčenosti a spasitelským komplexem, který je vyústěním všeho. Pocity, že máte moc, že jste mocnými, že máte nadvládu nad lidskými životy jsou tím, čemu se učíme odolat. Nepodlehnout těmto emocím, tomuto dysfunkčnímu pocitu jistoty a bezpečí znamená nekončící komunikace se svým podvědomím, se skrytými touhami, které si nejsme ochotni uvědomovat, a proto jsou v podvědomí. Tento iluzorní pocit moci probouzí v našem podvědomí skryté charakterové vlastnosti jako je zlomyslnost. Lidé se snaží nevidět svůj vnitřní charakter, a proto tvrdí, že peníze kazí člověka. Pravda je jednodušší, peníze ukazují skutečný charakter člověka a jeho neodolnost v konfrontaci s pocitem moci. I proto se většina obyvatelstva snaží existovat bez peněz a to ze strachu, že se ukáže jejich skutečný charakter ukrytý v podvědomí. Peníze jsou velmi silným nástrojem probouzejícím skryté charakterové vlastnosti a domnívat se, že je bez tohoto nástroje možné dosáhnout vyspělého vědomí je čirou naivitou. Proto jsme nuceni probudit své skryté charakterové vlastnosti jako jedinou cestu umožňující dosažení vyspělého vědomí. To, s čím se učíme konfrontovat je naše EGO, avšak neustále probouzející se Ego. Toto stále silnější Ego se učíme studovat a zároveň jej zpracovávat. Nejen studovat, ale i vytvářet podmínky, které nám umožňují probouzet čím dál tím silnější projevy EGA. Pokud odmítáme probouzet své EGO, vytvářet mu podmínky pro probouzení se, je jakákoli snaha dosáhnout vyspělého vědomí k ničemu.

Když jsem se rozhodl studovat lidskou mysl, rozhodl učinit kroky k dosažení vyspělého vědomí, tak jsem netušil, co vše mě čeká. Dovolím si říci, že jsem byl extrémně naivní, neskutečně domýšlivý a arogantní. A až vstupy do mého podvědomí mě přinutily vnímat tuto mou cestu vážněji, důsledněji a obezřetněji. Lidská mysl je natolik sofistikovaná, úžasně dokonalá, že je potřeba k dosažení mentální vyspělosti absolutní soustředěnost. 

Je nemožné dosáhnout této vyspělosti pokud jakkoli a cokoli soudíte. Je nemožné dosáhnout této vyspělosti pokud jste jakkoli a na čemkoli závislí. Jste nuceni se dotknout jakéhokoli svého strachu a zpracovat ho. Na počátku vidíte tuto cestu jako vstup do bludiště, až se vám nakonec ukáže dokonalost prozkoumávaného prostoru v lidské mysli.

Současný stav lidské mysli je slabomyslnost, ale na tom není nic špatného ani chybného. Až v současné době máme možnost konfrontace s podvědomím, a to proto, že jsme uvnitř sebe odolnějšími. Svým způsobem je evoluce nástrojem, který znemožňuje vyhnout se nevyhnutelnému a tím je konfrontace se svou slabou myslí, se svým pocitem nicotnosti a ohroženosti. Prozatím se domníváme, že světu kolem sebe rozumíme, že ho chápeme. Avšak logika říká, jak můžeš rozumět něčemu venku, když nerozumíš a nechápeš sám sebe? Je možné mít rád a milovat někoho venku, když nemám rád a nemiluji sám sebe? Ne, není to možné, i když si to myslíme. Je většina ochotna připustit, že není schopna mít ráda, natož milovat? Ne. Je na tom něco špatného či chybného? Ne. Základem je dovolit všem si myslet to, co si myslet potřebují a nesoudit je za to. Bude si chtít mnoho těch, co si toto přečtou myslet, že jsem mimo? Ano, samozřejmě a je to v pořádku. To, že jsme všichni lidé je jedna věc, to, že máme možnost být všichni schopnými je další fakt. Ale realitou a pravdou je i fakt, že jen někdo je natolik ochotný a svým způsobem odolný se dotýkat takových součástí své mysli, které vás mnohokrát posadí na zadek.

Uvědomuji si, jak moc jsem nerozuměl a nechápal lidské chování a zároveň jak moc se mi ulevilo, jak moc jsem se přestal obávat, či se cítit ohrožen, když jsem mu porozuměl.Procesy k dosažení vyspělého vědomí, a že mám před sebou ještě hodně dlouhé studium, jsou velmi náročné. Náročné a bez trpělivosti, odhodlanosti, vytrvalosti spojené skrze disciplínu nerealizovatelné. Vše jste nuceni dělat s precizností chirurga. Klientům dávám příklad z potápění, běžný jedinec si plave na hladině a svým způsobem se může chovat nezodpovědně, ale může se tak chovat jedinec, který je v padesátimetrové hloubce? Může se chovat stejně, nebo je potřeba, aby se choval disciplinovaněji, soustředěněji? Přesně tak vypadá pohyb v hlubokém podvědomí. I proto se naučíte přestat soudit, narušit své závislosti, prozkoumat své strachy, protože toto vše by vás tam uvnitř ohrožovalo na životě. A i proto se snažím pracovat s jedinci, jejichž odolnost a spíše ochota je větší a silnější než u běžného jedince. Nemám odbornost, nemám tituly a jsem svým způsobem rád, že jsem se nenechal potlačit dogmaty současné psychologie. Chápu a rozumím těm, jenž jsou ještě závislými na dosaženém vzdělání, na nějaké odbornosti zajišťující pocit možnosti kvalitnějšího života. A zároveň pozoruji, že je jedno jaké má jedinec vzdělání, jak moc je finančně a materiálně zajištěn, když rozdíl v jeho smýšlení a smýšlení jedince bez vzdělání je minimální. Jeden utíká od konfrontace se svou myslí tím, že je bez vzdělání, či bez peněz a druhý naopak skrze vzdělání a zajištěnost.

Když něčemu nerozumíme, tak se bojíme, a když se bojíme, tak utíkáme, to je současná realita. Evoluce vědomí nás nutí přestat utíkat, vytváří kultivační procesy, jejichž základem je oddělení, detoxikace ochotných od neochotných. A ano, existuje mnoho těch, kteří se budou zarytě držet zastaralého a nevyhovujícího přístupu k životu a je to v pořádku, je potřeba jim to dovolit, nesoudit je, nedávat jim energii tím, že s nimi bojujete, protože ji budete potřebovat jinde na něco jiného.