Iluze nazývaná odpuštění

Od puberty jsem dost často poslouchal lidi, jak se snaží si odpustit za to co udělali, či odpustit někomu jinému za to co udělal jim. Zažil jsem mnoho jedinců snažících se odpustit si, nebo opačně, ale nikdy s adekvátním výsledkem. Ano, lidé se tvářili a tváří jako by si odpustili, domnívajíc se, že se jim to povedlo. Ale z mého pohledu to byla jen povrchová iluze na vědomé úrovni, v podvědomí se toho moc nezměnilo. Takže oklamání sebe samých.

Tento proces a nebo spíše snaha (konání bez adekvátního výsledku) odpustit si mě nikdy nepřiměl se jím zabývat a i jsem hledal důvod proč mě to neoslovuje. Odpuštění je založené na domněnce, že je nějaké chování chybné a to mi stále nepasovalo do sebe. Odpověď se dostavila ve chvíli, kdy jsem si dovolil vidět naprosto vše jako důležité a bezchybné. Chápu, že mnoho lidí bude tento fakt odmítat a je to naprosto v pořádku. Každý si k tomuto závěru dojde svou cestou a nebo taky nedojde. Ale základní fakt je v tom, že chyba neexistuje.

Naprosto každý krok, který uděláme, je ve výsledku informací o tom jací jsme uvnitř sebe, jaký je náš výběr a proč takový je. A pokud je každý krok informací, jak by mohl být chybou? V zásadě jsme to my, kdo si vsugerovává nějaký krok jako chybný. Ale proč? Odpověď je jednoduchá. Naše EGO odmítá připustit, že se vyvíjíme, že jsme jaksi nedokonalými, neodolnými. To způsobuje, že si na podvědomé úrovni odmítáme připustit, že něco ještě neumíme, nezvládáme, že si ještě neumíme vybrat adekvátní řešení, spíše efektivní řešení, protože adekvátní znamená odpovídající našemu stavu. Proč si to odmítáme připustit? Protože by se uvnitř nás naše vytvořená iluzorní velikost rozpadla a to by znamenalo ztrátu pocitu bezpečí, což je pro podvědomí nepřijatelný stav. Takže tato dysfunkční bezpečnostní pojistka, a dysfunkční proto, že je založená na nestabilních základech, na neudržitelné podstatě, způsobuje v tzv. svědomí myšlenku, že jsme ublížili a nebo nám bylo ublíženo. 

Mohl bych se dál rozepsat o hierarchii a jejím vlivu na podvědomí, ale to nechám na jindy. 

Základní myšlenka je tato: Pokud se domníváte, že si potřebujete odpustit, že někomu potřebujete odpustit, že něco byla chyba tak proto, že jste neporozuměli, nepochopili co Vám bylo sdělováno o Vás a vašem vnitřním nastavení. A pokud jste něčemu neporozuměli, nepochopili, tak proto, že porozumět a pochopit uvnitř sebe nechcete. A uvnitř sebe nechcete porozumět a pochopit proto, že by se rozpadly bezpečnostní pojistky zajišťující pocit jistoty a bezpečí. A dysfunkční pojistky si odmítáme porušit, protože si odmítáme připustit, že nejsme tak velkými, tak silnými a tak odolnými, jak bychom chtěli být.

Naše podvědomí, které je velmi silné a jeho vliv je velmi podceňován, si dovolí připustit jakousi slabost jen v činnostech neohrožujících bezpečnostní pojistky. To znamená v činnostech, které uvnitř sebe nepokládáme jako důležité pro přežití a tedy neohrožující naši existenci v sociálním uskupení.

Život není chyba, naše konání, ať už jakékoli, není chybné, náš vývojový stav není nedokonalostí. Naše vědomí a podvědomí se vyvíjí a to, že prozatím vidíme jen něco, že rozumíme a chápeme jen něco není chybou, ale vývojovým stádiem procesu evoluce.

Budou všichni, kdo si to přečtou tomuto sdělení schopni porozumět a pochopit jej? Ne. A je to v pořádku. Budou někteří namítat, nesouhlasit a i útočit? Ano, protože se dotknu jejich bezpečnostních pojistek a reakcí je povětšinou útok. To však znamená, že ještě neumím psát tak jak bych chtěl a měl psát, což není chybou, ale vývojovým stádiem. Jsem ochoten narušit svou bezpečnostní pojistku? Teď už ano, ale trvalo to než jsem si to dovolil tak, jak si to dovoluji dnes.

Odpuštění je jen iluzí, a proto nemá trvalého výsledku, pouze potlačí pocit nedorozumění a nepochopení. Některým to stačí, ale některým už ne a obojí je v pořádku.

Pokud se bojíme chyb, chyb, které neexistují, tak proto, že se bojíme více žít a více žít se bojíme proto, že by se nám rozpadly naše nestabilní bezpečnostní pojistky.