Ten, kdo očekává a vyžaduje uznání, potvrzení své důležitosti, velikosti, svých schopností od svého okolí tak činí, neboť je malým a je jedno jak velkou pozici ve společnosti má. Takto konáme už jako rodiče, kdy vyžadujeme od dětí naprostou poslušnost, uznání své důležitosti i přes své dysfunkční smýšlení a chování. Toto očekávání pak používáme po celý svůj život ve všech vztazích, od osobních až po pracovní. Vytváříme nejen dětem závislost na nás, která nás posléze vyčerpává a drtí. Současný vývoj poukazuje, že jsou naprosto veškeré vztahy založené na oboustranné závislosti a tedy nesvobodné, což je odpovídající vývoj vědomí. Prozatím nejsme ochotni přijmout fakt, že je náš pocit velikosti, pocit moci založen na závislosti druhých. Založen na zneužívání malé a slabé sebedůvěry druhých.
Avšak už existují jedinci, jejichž vědomí je schopno tato fakta vnímat a zároveň mají sílu měnit tento dysfunkční způsob získávání moci. Ale prosazování funkčního systému v tomto už zastaralém je uměním, které vyžaduje soustředěnost, vytrvalost a značnou trpělivost. Prosazovat však znamená osobně žít a ne ho vnucovat. Dovolovat lidem vnímat možný způsob existence a ne je nutit tento způsob žít. Žít život namísto obhajování svého způsobu před ostatními, protože pokud cokoliv obhajujeme, tak proto, že sami nevěříme a nutíme druhé věřit namísto nás.