Čím více si uvědomuji způsob uvažování jakéhokoli člověka silnější sociální úrovně, tím více mě udivuje síla závislosti na rozdávání se, na domnělém obětování se druhým, na páchání dobra a na čím dál tím viditelnější bezvýslednosti tohoto chování.

Spasitelský komplex, který máme naprosto všichni, avšak každý v jiné velikosti a síle, nám vnucuje domněnku, že jsme předurčeni k tomu být lídry, někoho vést, někoho směrovat, tzv. předurčen k pomáhání. A viditelněji to začíná už samotnou rolí rodiče, kde se nejvíce snažíme vytěžit pocit velikosti manipulací s domněle slabým, malým a bezbranným dítětem. Toto kompenzační uvažování se zvětšuje a zesiluje s velikostí finanční a materiální zabezpečenosti, s velikostí společenské role. Veškerá manipulace s okolím, ať už skrze majetek, společenské postavení, měla jediný úkol a to vytvořit pocit spokojenosti a tedy i vytvořit dojem o své důležitosti ve společnosti.

To, co se v této době děje je jakási proměna dostatečného v nedostatečné a tím pádem se zcela vytrácí pocit spokojenosti a osobní důležitosti, či přesněji potřebnosti. Už nestačí být finančně a materiálně zajištěný, už nestačí, že dětem umožňujete mít více než jste měli vy. Už nestačí, že je rodina dlouhodobě materiálně zajištěna, už nestačí, že dětem umožňujete domácí vzdělávání. Už nestačí, že si dovolujete zajímavé dovolené, či aktivní cestování. Už nestačí, že máte velké skupiny posluchačů či fanoušků. Už nestačí vysokoškolské vzdělání, či jakékoli dříve nadstandardní vzdělávání. Už nestačí, že jste schopnými a úspěšnými ve všech možných sférách.

To, co bylo dříve výjimečností, luxusem, nástrojem pro oddělení se, vymykání se od normálu, je dnes normálem a někdy už i pod normálem. Tato změna z dostatečného na nedostatečné způsobuje kolaps, jehož výsledkem je potlačování se a vytváření silné iluze, že je vše v pohodě, že je daný jedinec v klidu, nezasažen, stále stabilní.

Otázkou není zda přijde kolaps ve společnosti, ale kdy přijde a v jaké síle a s jakým dopadem. Není potíž v tom, že se bude hroutit tzv. slabá sociální skupina společnosti, ale to, že se hroutí ta silná a vytváří dojem, že opak je pravdou. 

Dominový efekt je nevyhnutelný a zároveň pochopitelný vývoj. Materiální blahobyt už je nedostačující a vyžaduje i jakýsi mentální blahobyt, přesněji řečeno změnu pohledu a důsledněji řečeno, méně soudit své okolí. Tento dominový efekt není ani prvním a ani posledním procesem, nutící lidstvo ke kultivaci. A kultivace vždy probíhá na materiální úrovni a až po té na mentální. Mnoho civilizací, které zmizely během jediného století nám potvrzují opakující se proces, jehož výsledkem je vytvoření silnějšího jedince. Dříve silnějšího jak fyzicky, tak odolnějšího mentálně. Pokud se společnost odmítá dobrovolně změnit, přizpůsobit se, být flexibilní společností, tak naprosto vždy dochází ke kolapsu. Máme možnost se poučit z historie, ale nejsme ochotní toto poučení přijmout a uvědomit si stále se opakující proces kultivace lidstva. 

Je zajímavé a zároveň alarmující pozorovat, kolik úsilí vydávají silní jedinci k rozdávání se, ve všech možných sociálních úrovních se snahou si udržet domněnku, že pomáhají a tím pádem jsou potřebnými. A zároveň pozorovat kolaps způsobený pocitem z bezvýsledného konání, s výsledkem neuspokojení a následného potlačení tohoto zjištění. Sám jsem zvědav jak dlouho se jedinci, rodiny, společnost dokážou vyhýbat nevyhnutelnému a s jakým komplexním dopadem.