Lockdown jako likvidátor domněnek

Poslední měsíce jsem byl více uzavřený, více sám v sobě. A byla to má prvotní reakce na chování lidí v režimu omezených možností. I přesto, že svým způsobem nonstop studuji lidské chování, potřebu přetvařovat se, vytvářet sobě i okolí iluzi o svém stavu a tím zakrývat realitu svého stavu, bych čekal, že mě nepřekvapí jejich vnitřní reakce. No, jenže mít nastudovanou historii, rozumět tomu co se stane, když nastane mentální kolaps a proč se to stane je jedna věc. Ale být přítomen tomuto stavu, mít fyzickou konfrontaci, je úplně něco jiného, je to o dost silnější vjem, z teorie se stane realita. Uvědomovat si, co se může dít při pozorování havárie auta a být přítomen havárii auta je opravdu emocionálně velký rozdíl. Mou výhodou je neustálý trénink psychiky, emočních reakcí, neustálý trénink skrze krizové vjemy u klientů. To mi dopomohlo stav lidí v Čechách jaksi ustát, dovolit si nepodlehnout kolektivní reakci a zůstat důsledným pozorovatelem. 

Dokud bylo omezení vnímáno jako krátkodobý stav, mohl si jedinec vytvořit domněnku, že je tento stav schopen ustát, že je schopen se na chvilku nechat omezit. Avšak ustát dlouhodobější stav omezení je něco, co se ukazuje jako louskáček ořechů. Dlouhodobost omezení prověřuje čím dál tím silnější, odolnější jedince. Prověřuje domněle úspěšné, schopné, domnělé celebrity a osobnosti. Svým způsobem to připomíná pyramidu, která se hroutí postupným rozpadem od spodních řad. Pokud si dokážeme vytvořit vizi, kde je sociální úroveň rozdělena, kastována, tak každá řada poukazuje na postupnější odolnost. Čím vyšší řada pyramidy, tím odolnější segment. A společnost funguje na hierarchickém procesu. Dokud se hroutili tzv. slabomyslnější, ergo méně odolnější, bylo to snesitelné. Jenže dlouhodobý stav omezení poukazuje na proces, kdy se začínají hroutit i ti silnější, odolnější a to je už zásadnější stav v hierarchii. 

Jedním ze základních faktů sociálních úrovní je, že čím je úroveň jedinců silnější, úspěšnější a odolnější, tím větší je pocit moci a tedy i zesílený spasitelský komplex, kterému podlehne nejen jedinec, ale i skupina či národ. Tito jedinci, skupiny, jenž dosáhly určité úrovně existence se započnou domnívat, že jsou velkými a tedy i určenými k tomu vést, řídit, směrovat ty tzv. slabší, průměrnější. Tato potřeba spojená dosažením určitého pocitu moci je tak silná, že dokáže netrénovanému jedinci deformovat realitu. Pokud lockdown na počátku sebere slabší sociální třídě iluzi o své velikosti, je to dá se říci snesitelné, protože tento pád je z tzv. malé výšky. Jakmile je proces omezení dlouhodobější, začne brát pocit velikosti, pocit moci, pocit nadvlády těm tzv. úspěšnějším, schopnějším, odolnějším a to je pád díky dysfunkční velikosti z velké výšky. A počíná to tím, že začnou padat celebrity, jejichž velikost je založena na sledování jejich osobnosti, na oblíbenosti, na uklidňování slabomyslných, kdy celebrita dodává těmto jedincům pocit, že jejich realita není tak slabá a nenaplňující, tzn. naplňuje slabomyslné za ně. Když se jim zhroutila sociální úroveň, která z nich dělá celebritu, přestanete být celebritou, protože přestanete mít sílu naplňovat slabomyslné – fanoušci mají jiné a závažnější starosti, hlubší pocit prázdnoty, čímž dochází k přerušení vzájemného doplňování se a tím pádem se u obou stran více zvýrazní skutečný stav reálné velikosti.

Zhroucení se pyramidy, zhroucení se dysfunkčního hierarchického pohledu, kde tzv. silní byli ti, jenž byli závislými na spasitelském komplexu, na jakési moci nad druhými, je z hlediska vývoje vědomí pochopitelné a nevyhnutelné. Lidé jsou donucováni vidět, kdo je skutečně odolným, schopným, ke komu vzhlížejí a v jakém reálném stavu díky omezení daný jedinec, skupina či národ je. Z určitého pohledu to je naprosto brutální probouzení, avšak brutální díky neochotě člověka konat průběžně potřebné změny, jenž mu jsou neustále předhazovány. A vše je spojené jen se sobectvím, které máme v sobě, kdy se vehementně držíme domnělé velikosti, dysfunkční velikosti, která způsobuje projevy samolibosti, domnělé jedinečnosti a výjimečnosti. 

Pandemie s naprostou důsledností bere lidem jejich iluze o jejich existenci i domnělé velikosti a nejvíce je odebírán pocit samozřejmosti. 

Pozorovat tento proces, být jeho součástí a nepodléhat kolektivní reakci je náročné, ale zároveň je to velmi důležitý trénink na to, co ještě teprve přijde, co nás teprve doběhne. Pandemie jen nutí lidstvo hýbnout zadkem, tak jak už to dělá v každém století. Pořád se naivně domníváme, že můžeme zničit planetu a odmítáme si připustit, že si Země vždy našla nástroj, který vykompenzuje dysfunkci. Pořád se domníváme, že jsme na vrcholu potravního žebříčku, že jsme vývojově nejvyspělejšími tvory. Jak vtipné ze současného pohledu a současných reakcí nejvyspělejšího tvora planety. Dokud si nedovolíme vnímat, přiznat si svou existenční nicotnost, nebudeme schopni se posunout bez závažnějších dopadů na civilizaci.

Pandemie se teprve trochu rozběhla a z mého pohledu bude trvat delší dobu než bychom si samozřejmě přáli a společnost bude donucena pochopit, že se marně snaží vyhnout nevyhnutelnému a tím je změna v uvažování.