Toto je téma, které se mě v tuto chvíli dotýká velmi zásadním způsobem. Řeším ho v každé  dosažené úrovni vědomí, ale čím více jsem hlouběji v podvědomí, tím je ten vliv silnější.

V každé silnější úrovni vědomí dochází ke zvýšení tlaku, který nás nutí přestat používat boj, tedy soud čehokoli a kohokoli. Snaha dosáhnout cíle skrze boj, což děláme neustále, vytváří protienergii, kterou bych přirovnal k Atlasovi nesoucího Zemi a ke zvyšující se váze Země, což postupně Atlase drtí.

Náš spasitelský komplex, který používáme k dosažení pocitu velikosti tím, že se rozhodneme něco za někoho nést a zároveň očekáváme, že někdo něco ponese za nás, způsobuje paradox. A to ten, že v silnějších či hlubších úrovních vědomí není možné za někoho něco nést a i chtít po někom, aby za nás něco nesl. Ne, že bychom nechtěli, ale skutečně už toho nejsme schopni. Je to chování, které nám v slabších úrovních pomáhá v iluzi, že díky tomu přežijeme, ergo že jsme potřební. Nést něco za někoho a nechat za sebe něco nést je vsugerovaná závislost a při dosahování hlubšího vědomí dochází k přerušení závislostí. 

V podvědomí máme vzorec, jenž říká, že základem existence, základem pro přežití je být v tlupě. Pokud nejsme v tlupě, jsme ohroženi na životě a výsledkem je smrt. To znamená, že pokud máme uvnitř sebe dojem, že jsme nepotřební, nedůležití, pak jsme nepotřebnými pro tlupu a tedy neschopní přežít. Toto je matrice, která ovlivňuje veškerá rozhodnutí, na základě této matrice si uvnitř sebe vytváříme hierarchii.

Toto je nejprimitivnější přístup k životu, základní pud, který však už přestává být funkčním díky kolektivnímu vývoji vědomí. Tento způsob koexistence, kdy dělíme vše na velké či malé natolik zeslábne, že je ve společnosti i na jedincích viditelný kolaps. Nejvíce a spíše první je vidět na domněle velkých, úspěšných, jejichž existence je založena na jejich viditelnosti. Závislost na fanoušcích, sledovanosti, exhibicionismu, která se díky koronaviru mnohonásobně projevila i v slabších sociálních skupinách, ukazuje na hroutící se pozici a pocity současných úspěšných. Každý se snaží z lidí kolem sebe, ze svých fandů, příznivců, následovatelů vymačkat co nejvíce. Připomíná mi to snahu o megalomanské vymačkání zubní tuby, zbytkové možnosti. Poukazuje to na lidskou neochotu měnit včas.

Tento nový stav způsobuje psychický kolaps napříč všemi sociálními skupinami. Lidé přestávají mít možnost se domnívat, že je někdo velkým, schopným, úspěšným a tudíž, že by tito velcí byli schopni něco nést za ně. Domněle velcí si na podvědomé úrovni uvědomují, někteří i vědomě na vědomé úrovni, že v očích dle nich slabších a menších přestávají býti pro ně bohy a že zájem o ně psychicky klesá. Může být velký fyzický zájem, ale už s o dost slabším výsledkem pocitovým oproti dřívějším časům.

A zde se začíná projevovat velikost a síla neochoty změnit pohled, změnit přístup, opustit už nevyhovující a zapojit vyhovující. Už z historie víme, že naprosto každá společnost, která dosáhla jakéhosi vrcholu vývoje začala procházet kolapsem. A dovolím si říci, že takovýto kolaps ve společnosti už započal. Samozřejmě, že kolaps způsobuje neochota, nezájem opustit návyky, zvyklosti, jakousi normu chování a to i přesto, že výsledky tohoto chování už poukazují na nevyhovující přístup.

Prozatím se vždy přinutím ke změně přístupu, už proto, že současné podvědomí není ochotno měnit mírumilovnou cestou i přesto, že si mnozí myslí opak. Ale postupně jsem nucen sám sebou nechat druhým jejich neochotu v tom stavu, v kterém ji mají. To způsobuje kolaps starých primitivních vzorců, což je někdy velmi bolestivé jak fyzicky, tak i mentálně. 

Nastavení si tohoto respektování neochoty u druhých, ale hlavně u sebe, je čím dál tím náročnější i díky náročnosti dosaženého vědomí. Jednak proto, že jsme nuceni si uvědomit svou závislost na neochotě se posouvat tzv. sám, ale hlavně jsme díky respektování postaveni proti silnějšímu strachu. Najednou nejsme schopni řešit strachy druhých a nikdo není schopen řešit za nás ten náš. Lidé nám mohou pomoci vytvořit podmínky umožňující řešit, ale nejsou schopni řešit nás za nás.

Extrémně podceňujeme tuto závislost, kdy očekáváme, že někdo silnější vyřeší náš život za nás, naše strachy, naši nespokojenost, naši neutěšitelnost v našem životě za nás. A opačně, že my za domněle slabé, už u dětí, vyřešíme to samé. Na této závislosti je postavena veškerá sociální hierarchie.