Obava z hodnotnější existence – díl první

Tato obava, jejíž jádro se nachází v samotném dětství, způsobuje kolaps po celý život v převážné většině lidstva. Hodnotnější existence spočívá ve velikosti svobody, ve velikosti svobodného rozhodování, v možnostech svobodné vůle. A svoboda nespočívá jen ve fyzické svobodě, vytvořené dostatečným finančním a materiálním zajištěním. Tou svobodnou součástí, kterou se učíme zapojit, je mentální svoboda.

Na počátku všeho jsou rodiče, kteří si nejsou schopni, ale hlavně ani ochotni uvědomovat svůj emocionální stav podvědomí. Samozřejmě, že je tato neochota součástí slabé mysli, nevyspělého vědomí a zároveň vývojovým stádiem. Ještě bude dlouho trvat než přestaneme potlačování svobodné mysli u dětí nazývat socializací, než přestaneme děti vidět jako malé, slabé a bezmocné.To, proč děti potlačujeme nezájmem o ně, či přehnaným zájmem má původ v podvědomí. Po celou naši existenci bojujeme v podvědomí s pocitem malosti, nicotnosti a hlavně nepotřebnosti. Tyto pocity v nás způsobují tu nejzásadnější myšlenku o stavu ohrožení a blízké smrti. Chápu, že na vědomé úrovni si toho ani nevšimneme, ale pocit ohrožení způsobený slabou myslí, která si odmítá uvědomovat schopnost jedince žít, je nejzásadnější při ovlivňování našich rozhodnutí. Tento pocit ohrožení, ať už si to chceme přiznat nebo ne, máme naprosto všichni.

A zde jsme u meritu věci samotné. Rodič díky ohrožení v podvědomí, způsobeném pocitem nepotřebnosti a tedy nicotnosti, není schopen a už vůbec ochoten dát dítěti možnost svobodné volby. Automaticky si na něm kompenzuje chybějící velikost. Pocit velikosti si kompenzujeme už při samotném zplození, kdy dochází díky nově získané roli otce a matky k dosažení velikosti splněním biologického cíle, očekávaného společností. Pak ve svém podvědomí určí dítěti hierarchické postavení v rodině tím, že je malé, slabé, nemohoucí a tedy ohrožené a díky tomu je rodič velkým, silným, schopným a tedy méně či spíše nejméně ohroženým ve smečce, ergo v rodině. Okamžitě je od dítěte očekáváno, že bude dělat rodičům radost, pak bude dělat radost prarodičům, pak učitelům, zaměstnavateli a dá se říci všem, s kterými se setká. Pocit radosti u rodičů může být všelijaký, protože rodič může chtít po dítěti vědomě i nevědomě, aby bylo úspěšné anebo i neúspěšné. Neuspokojení rodiče uvnitř dítěte spouští strach ze smrti, protože mu byl rodičem určen nejslabší hierarchický pozice a tedy i existenční fixace na rodiči. Tato fixace se u dětí a nejvíce u mužů projevuje po celý jejich život jako fixace na matku. Už samotný kojenec je schopen vnímat, zda se rodič díky jeho konání cítí být velkým a tedy spokojeným. Tzn.., že rodič se může cítit velkým tím, že vyžaduje v podvědomí poslušnost, anebo také neposlušnost a dítě se to snaží opakovaně a bezvýsledně naplnit. A jelikož nikdo není schopen naplnit pocit nicotnosti, pocit prázdnoty nikomu jinému než jen sobě, není ani dítě schopno toto naplnění rodiči splnit. Zde dochází k tomu, že se dítě snaží chovat všelijak, zkouší všechny druhy chování se snahou uspokojit rodiče, kterého není možné uspokojit. 

Avšak toto funguje jen ve vlastní smečce, u cizích dětí se cítí dospělý ohroženě, neboť není schopen vytvořit dominantní manipulaci a nátlak umožňující vytvoření pocitu Alfy. V tu chvíli se jedinec pohybující mimo smečku cítí opětovně ohrožen a snaží se o získání společenské role, která mu opětovně z jeho pohledu pomáhá vykompenzovat chybějící velikost.Ale dovolím si pro tuto chvíli vrátit k rodičovské roli. Dospělý jedinec, pouze fyzicky dospělý je přes veškeré své snažení omezován svou slabou myslí, která je slabá díky mentální nevyspělosti. Neboť naivně očekává, díky vsugerované iluzi v době dětství, že mu někdo z venku dá pocit velikosti namísto něj samotného.

Podotknu, že žádné vzdělání, žádná společenská role, žádné finančně materiální zajištění nezaručuje dosažení mentální vyspělosti, a tedy pocitu velikosti, i když si to moc přejeme a i se mnozí domnívají, či spíše věří tomu, že to tak je možné.A přes to vše, čemu věříme a v co doufáme, je v našem podvědomí neustálý pocit nicotnosti a nepotřebnosti, vycházející z mentální nevyspělosti. Hlavně díky tomu nejsme schopni umožnit dětem sebemenší pocit velikosti a tím pádem ani možnost svobodné volby. 

Jelikož získávání pocitu velikosti na dětech není stabilní, ale hlavně je dysfunkční, dochází u rodiče ke kolapsu. Tento kolaps spočívá v tom, že rodič na podvědomé úrovni cítí, že mu role rodiče, alfy v rodině nedává to, co by chtěl. Čím více dítě roste, tím méně je z pohledu rodiče manipulovatelné a tato ztráta možnosti manipulovat způsobuje v podvědomí dosti velký kolaps, který až šíleným způsobem tlačí na psychiku dítěte. Rodič začne na dítě tlačit ve všech úrovních jeho existence se snahou opětovně získat kontrolu nad ním samotným. Začne mu nadávat, trestat jej, vyhrožovat, aniž by si byl schopen uvědomovat důsledky tohoto konání. Jiní rodiče se na dítě ještě více přilepí, fixují se s vytvářením pocitu svému okolí jak moc jej milují. Další dávají dětem domnělou svobodu, možnost volby. Jenže ani jedna skupina rodičů není ochotna přijmout fakt a tím je realita, která sděluje, že pokud uvnitř sebe není svobodný rodič, je neschopen a neochoten umožnit dítěti žít svobodu. Proto mají prozatím všechny přístupy k dětem naprosto stejné destrukční výsledky v životech dětí. A je tu ještě další důležitý fakt a to, že má rodič na své dítě a jeho rozhodování vliv po celý jeho život a to díky své mentální nevyspělosti a fixaci na zplozeném dítěti a tedy vlastní nesvobodě.

Dovolím si říci, že jsem studoval všechny možné rodičovské přístupy, všechny možné alternativní směry, všechna možná psychologická sdělení a došel jsem k jednoznačnému závěru. Je naprosto jedno, zda jdete základním směrem, je jedno jak se tento směr nazývá, je jedno zda jste Montessori, Waldorfská, či klasická základka, protože dokud je mysl rodičů i učitelů slabá, nesvobodná, nejsou schopni a ani ochotni vytvořit dítěti potřebné podmínky na jakékoli úrovni jeho existence. To, že toho nejsme schopni a ani ochotni není chybou, či něčím špatným, protože i děti se učí mít více svobodnou mysl a nezhroutit se pod tím. Důležité je uvědomovat si svůj stav uvnitř sebe, důležité je začít se zajímat o své podvědomí. Začít se zajímat o to skryté uvnitř sebe, co skrývám proto, že se toho bojím. A bojím se proto, že je uvnitř mě charakter, který je pro společnost nepřijatelným. A pokud se bojím, nejsem svobodný. 

Je důležité si začít připouštět, že uvnitř nás je pocit ohrožení, který spouští charakterové vlastnosti, jenž mají pocit ohrožení eliminovat. Prozatím je to sobeckost, zlomyslnost, neochota a bez připuštění si jakéhokoli stavu nejsme schopni a ani ochotni cokoliv směrem ke změně udělat. Dokud se bojíme vidět to, jakými jsme uvnitř sebe, skrytí v podvědomí a na veřejnosti hrající divadlo o tom, jakými jsme, a že hrajeme divadlo naprosto všichni, jsme neschopní se jakkoli a kamkoli posunout. 

Teprve se učíme nebát se, teprve se učíme šťourat v podvědomí, teprve se učíme ponořit se čím dál tím hlouběji. A ano, není to žádná sranda, a i proto se výsledek nazývá mentální vyspělost, která nemá nic společného s vystavováním svého EGA, kterému většina podlehne díky samolibosti, domněnce o své neohrozitelné velikosti. EGU podlehneme pokaždé, když se snažíme pocit velikosti kompenzovat dosažením finanční, materiální, či společenské velikosti beze změny smýšlení, beze změny v přístupu. Dokud je naše mysl v slabém, nevyspělém stavu, je naprosto jedno čím a kým se obklopujeme, co vše máme a kolik toho máme, ba naopak tyto snahy o dosažení pocitu velikosti bez změny na mentální úrovni způsobují kolaps, který je u těchto jedinců viditelný. Vytvoření pocitu svobody, a tedy skutečného pocitu velikosti, spočívá ve více krocích než si teď chceme připustit, ale z mého pohledu jdeme takovým směrem, kterým ke svému poučení potřebujeme jít. Je pochopitelné, že jak venku, tak i uvnitř sebe nadáváme, ale nadáváme proto, že jdeme tudy, kudy je potřeba a ne tudy, kudy bychom chtěli jako jedinci i lidstvo jít.

Čím méně soudu uvnitř nás je, tím větší možnost porozumět čemukoli máme, říká se tomu přímá úměra. Máme tu možnost díky vytvořeným podmínkám snižovat množství soudu na vědomé i podvědomé úrovni a je na nás, jak moc ochotni jsme přestat soudit. Protože schopnými jsme všichni, ochotných je minimum.