Pocit nadřazenosti ergo „jsem víc než“, vytváření iluze o své velikosti

Člověk je jednoznačným ukazatelem slabé mysli, neodolné mysli, která se brání tím, že si vytváří iluze o své velikosti. Dovolím si říci, že je člověk závislým na vytváření si pocitu velikosti. A má praxe mě poučila a ukázala jak moc je člověk až fanaticky závislým na iluzi velikosti. A co vše je ochoten vykonat při možném pocitu ztráty, jen aby mu tato iluze zůstala.
Iluze rodiče, že je schopnějším než dítě, iluze učitele, že je schopnějším než žák. Iluze zaměstnavatele vs zaměstnance, iluze politika vs voliče. Vezměte jim tuto iluzi a zkolabují, vezměte jim pocit velikosti a zhroutí se. Jsme jako lidstvo velmi domýšliví, domnívajíc se, že je nadřazené nad vším a všemi, že ani nevidíme dopad této domněnky. Důsledkem této vsugerované iluze velikosti je neschopnost získat informace od těch, které vidíme jako malé. Což znamená, že lidstvo přichází o obrovské množství dat umožňující efektivnější pokrok.
Z mého pohledu je fascinující jak moc jsou domněle velcí lidé fanaticky zahleděni do pocitu, že jsou spasiteli. Spasiteli už prvotně od rodičů, alternativců poukazujících na domněle chybné chování normálů, po politika, jenž si věrohodně myslí, že koná ve prospěch lidí. Přesněji řečeno nutíme lidi býti malými, nezodpovědnými a tím pádem mít důvod být velkými s možností za ně rozhodovat. Určovat, jakou zkušeností si projdou a jakou prostě ne. Posléze se divíme, že se naše děti i v dospělosti chovají dysfunkčně, avšak v této chvíli už se necítíme být velkými, ale zneužívanými. Rozhodneme se nevidět důsledky svého přístupu k dětem i lidem, odmítáme připustit tzv. svou vinu, svůj podíl viny, za to co žijí lidé kolem nás. Za to co žijí slabší kolem nás. Jak bychom se asi cítili, kdybychom neměli tzv. komu pomáhat, koho zachraňovat, koho spasit? Jak bychom se cítili, kdybychom přestali mít možnost vidět někoho jako malého a slabého? Kde bychom získali pocit velikosti? Nebojíme se toho, že by pak někdo poučoval nás, že by někdo za nás řídil nás, že bychom v cizích očích byli malými a z jejich pohledu neschopnými?
Studování lidského chování, uvažování, smýšlení vědomé i nevědomé je fascinující a dává mi odpovědi na mnohé otázky. Ta základní otázka je „proč?“ a ta mě nutí jít do skrytých částí mysli, částí podvědomí. Protože podvědomí je zdroj, který rozhoduje o tom co žijeme, jak to žijeme a hlavně, proč žijeme to, co žijeme, s jakým celkovým záměrem. V této fázi vývoje vědomí se nám ukazuje, že žijeme dle požadavků druhých. Tedy prozatím nejsme schopni a ochotni žít hlavně dle sebe, i když se to mnozí, domněle silní domnívají. A ten nejsilnější zdroj, dle kterého žijeme jsou rodiče. A i když to tak nevypadá, tak se dost bojíme žít něco co nám rodiče na mentální, tedy nevědomé úrovni neschvalují. To je současný fakt a zároveň vývojová fáze nutící nás chovat se svobodomyslně.