Za mou praxi jsem se dostal do mnoha konfrontací od sociálně slabších a až po sociálně silné jedince. Spíše bych měl říci, že jsem začal u sociálně slabších a postupně studuji sociálně silnější a silnější jedince. Z prvu jsem si vytvořil názor, že kvalita vytvořeného prostoru, vytvořeného zázemí umožňuje i kvalitnější smýšlení. Jenže při konfrontaci se sociálně silnějšími jedinci, přesněji řečeno finančně a materiálně zajištěnějšími jedinci, se mi ukázalo, že kvalita prostoru není zárukou kvalitnějšího smýšlení. 

Jednodušeji řečeno, nejjednodušší manipulace je se slabší sociální skupinou, se silnější se už nedá tak lehce a jednoduše manipulovat. To potvrzuje jak zaměření reklam, tak i volební programy. Proč? Jedinci s finanční a materiální zajištěností se domnívají, že této zajištěnosti dosáhli díky tomu, že jsou schopnými. Tudíž nejsou ochotni si připustit, že toto zajištění nezaručuje změnu ve smýšlení, ergo odlišné smýšlení. Tato sugesce je natolik silná, že při sebemenším náznaku možného pocitu selhání, možné neschopnosti, začne jedinec jednat podrážděně jak fyzicky, tak mentálně. Čím finančně, materiálně a sociálně zajištěnější jedinec, tím silnější je jakási obrana zajišťující nemožnost výskytu pocitu selhání. A právě tato iluze, říkajíc, když jsem zajištěný, musím být i spokojený, znemožňuje dosažení kvalitnějšího smýšlení.

Má velmi silná prvotní naivita domnívající se, že čím silnější, čím finančně a materiálně schopnější, tím otevřenější jedinec bude se rozpadla. Pro mě to byl velmi silný držkopád, obrovské zklamání, z kterého jsem se velmi dlouho vzpamatovával. Byl jsem v údivu ze zjištění, že sociálně silní jedinci jsou více uzavření, mají více iluzí a o dost silnější iluze než ti sociálně slabší. To způsobilo, že jsem byl donucen dosti zásadním způsobem pozměnit svůj přístup ke klientům a nejen ke klientům, ale ke všem. Pohyb mezi sociálně silnými jedinci pro mě byl na počátku jako pohyb v minovém poli. Přimělo mě to být obezřetnější a citlivější vůči lidské mysli, vůči podvědomí a procesům vstupování do podvědomí klienta. 

V této sociální úrovni jsem byl donucen si více uvědomovat klientovo očekávání, tedy iluzi a klientovu realitu, tedy pravdu. To kde chtěl už mentálně být bylo přání a to kde byl schopen být bylo jakési uvědomění skutečného stavu odolnosti. Na svém počátku jsem se snažil dostat klienta tam kde chtěl být. Sociálně slabší skupina nemá tak velký rozdíl mezi tím co chce a kde je schopen být, dá se tam vmanipulovat. U silnějších jedinců je rozdíl mezi dvěma stavy o dost větší, protože i cíle mají větší. Chci ještě upozornit na fakt označování slabší a silnější. Tím, že je jedinec zajištěnější, tak není automaticky silnější. Silnějším je myšlen jedinec, jehož mentalita, smýšlení, pohledy na fungování společnosti procházejí postupnými změnami. Tento jedinec o dost méně soudí, odsuzuje, kritizuje, má o dost menší spasitelé potřeby, potřeby vládnout svému okolí a to v jakékoli úrovni. 

Prozatím naprostá většina sociálně zajištěnějších podléhá díky získanému pocitu moci sugesci, která jim vytváří domněnku, že jsou předurčenými. Předurčenými k tomu někoho vést, někoho řídit, domněnku, že jsou to oni, kdo spasí společnost kolem nich. Domnělé moci podlehne nevyspělé EGO.

Abych se vrátil k původní myšlence. To, že jsme finančně a materiálně zajištění není zárukou k dosažení mentální (emocionální) vyspělosti. Naprostá většina zajištěných si kupuje hodnotnější zboží s vnitřním záměrem se oddělit od smýšlení tzv. mentálně slabších. Avšak proto, že uvažují nad vztahy, nad penězi, nad vším ostatním jako ti slabší. Finanční a materiální zajištění jim má poskytnout iluzi, že jsou na tom lépe, že jsou tzv. uvnitř sebe lepšími. Je to jakási snaha vykompenzovat svou vnitřní nespokojenost hodnotnějším prostředím či lidmi kolem sebe.

Právě zde dochází k odlišení u zajištěnějších tím, že někteří z nich jsou schopni k sobě pustit pocit, že se i přes svou zajištěnost necítí tak, jak by se chtěli cítit. Těchto jedinců je prozatím poskrovnu, avšak mladší generace, miléniálové, jsou o dost přístupnějšími, méně vyděšenějšími z možného pocitu nedokonalosti. Je velmi příjemné pozorovat tyto nově nastavené generace, které naprosto ve všem překračují vsugerovávané iluze starších generací, aniž by se styděly za to, že žijí efektivněji a příjemněji než ti co odmítají jakékoli změny smýšlení. A odmítají je jen proto, že se obávají promarněných možností, promarněného života držením se sugescí a dysfunkčních programů jak by se mělo žít. Samozřejmě to neznamená, že jsou natolik napřed, natolik evoluční, jen už se více brání sugescím  a manipulací, což je fajn.