Prověřujeme sami sebe

Současná situace nám veskrze ukazuje realitu o nás samotných. Realitu o kvalitě našeho výběru, výběru partnerů, výběru přátel, výběru zaměstnání a tím pádem informace o našem skutečném charakteru. Ne o charakteru, který vsugerováváme sobě i svému okolí, iluzi, kterou krmíme všechny kolem nás. Vlastně nám to ukazuje, či spíše nás to nutí vidět realitu i o stavu společnosti. Otázkou je, jak dlouho budou lidé schopni, či spíše ochotni tuto realitu vnímat a co to s nimi udělá. Vnitřní nastavení hierarchického pohledu se rozpadá, to způsobuje dost značný rozpad osobnosti samotné. Buď to jedinec zvládne a přiměje se opravit pohled na hierarchii a nebo se rozhodne pro hlubší kolaps.

Prozatím naše společnost podceňuje důležitost vytvořeného hierarchického pohledu, protože co jedinec to pohled. To se většině nelíbí, a proto se snažíme prozatím dysfunkčním procesem socializace vytvořit jednotnost v tomto pohledu. Avšak výsledky vybraného socializačního procesu ukazují na minimální efektivnost a pro převážnou většinu neschopnost vytvořit kvalitní vztah na jakékoli úrovni.

Existence vytvořené hierarchie je prozatím pro naše vědomí důležitá a víceméně zásadní pro přežití. Kdyby v našem podvědomí hierarchie neexistovala, a to jakákoli forma hierarchie, náš mozek by zkolaboval. Každý máme originální pohled na hierarchii, který v určitých fázích poukazuje na podobnost s pohledem někoho kolem nás. Je to však jen iluzorní podobnost. Hierarchie v podvědomí rozděluje kdo je malý, kdo je velký a tím pádem kam patříme my. Pro podvědomí je velmi důležité mít své místo, svou pozici ve společnosti, někam patřit. Ale zároveň nám vytváří pocit ohrožení, který způsobuje, že se z této sebou určené pozice snažíme vymanit. Vymanit se snažíme proto, že námi vytvořená, ergo rodiči vsugerovaná hierarchie je dysfunkční a způsobující čím dál tím větší kolaps. Nejvíce je to vnímatelné na současném způsobu vzdělávání. Na stavu učitelů, kteří jsou nuceni vzdělávat bez fyzického vlivu na žáky, bez možnosti vytvářet si dominantní postavení díky fyzické konfrontaci s domněle slabými. Jen minimum učitelů se dokázalo přizpůsobit nově nastalé situaci, akceptovat ji jako běžnou a ne jako krizi. To samé se ukazuje u rodičů a to dost extrémnějšími projevy. Je zjevné, že převážná většina rodičů nezvládá dlouhodobější konfrontaci se svými dětmi a tedy konfrontaci se svými výchovnými výsledky. 

Převažuje tu dosti jednoznačné info a to, že by škola měla přestat přebírat roli rodičů za rodiče. Nejen proto, že se ukazuje, že to nezvládá, ale že to hlavně není ani realizovatelné. Ale to hlavnější, měla by se věnovat vzdělávání, vzdělávání s výsledky. Pozorovat, zda vynaložený přístup má odpovídající výsledky, očekávané výsledky. A naše vzdělávací instituce nám dává dostatečné info a to, že jejich výsledky jsou nevyhovující díky už zastaralému přístupu ke vzdělávání.