V jednotě je síla ergo soulad je síla

Uvnitř sebe správně cítíme, že v jednotě je síla. Jelikož si neumíme správně interpretovat tuto informaci, jdeme dle nás tou nejschůdnější cestou. Tou cestou je rozhodnutí, že jednotou je myšleno množství, avšak množství v nesouladu.
Jednotou je ve skutečnosti myšlen „soulad“, soulad těla a mysli, soulad vědomí a podvědomí. Souladem je myšleno, že má podvědomí stejné úvahy jako vědomí a že se dle toho i tělo tak chová, tak projevuje. Současný vývojový stav je takový, že je podvědomí v silném nesouladu s vědomím a vědomí s tělem. Proto vyhledáváme a závisle se držíme rodiny, společenství, skupiny, množství lidí, které má za úkol vykompenzovat náš vlastní nesoulad, naši vnitřní nejednotu. Existují jedinci, kteří jsou v určité úrovni souladu a tito nejsou závislými na rodině, skupině či společenství. Nejsou, neboť oni sami jsou společenstvím, množstvím, skupinou. Tito jedinci jsou pro společnost největší hybnou silou, nejsilnější jednotou. Avšak nejsou viděni, protože nepotřebují býti viděni.
Je velmi zajímavé pozorovat všechny možné snahy směřující k dosažení jednoty a tedy síly. Jak se lidé hromaděním majetku, hromaděním věcí, hromaděním přátel, workoholismem, sportovní vytížeností, cestováním, a jakýmkoli zahlcováním snaží dosáhnout na jednotu a tedy i pocit jistoty. V současné době všechny tyto nástroje k dosažení jednoty přestávají mít sílu a to díky zesílení vědomí u jedince. Tím pádem se lidem hroutí i ten sebemenší pocit jednoty. Přesněji řečeno, lidé jsou neschopni vykompenzovat nesoulad a naopak jsou nuceni si ho více uvědomovat. To způsobuje kolaps, který nutí lidi rozhodnout se, rozhodnout se pro vytvoření efektivního souladu, či rozkladu sebe sama.
Tento proces se opakuje s každým dosažením společenského uspokojení, kdy dojde společnost do nějaké materiální zabezpečenosti, stavu pokroku, která by dle lidí měla způsobit pocit spokojenosti. Ten se však nedostavuje, což způsobuje kolaps, který je mnohokrát popsán v historii lidstva.
Jsme nuceni vnímat v jako moc velkém nesouladu jsme, jak moc jsme v tuto chvíli neschopní a neochotní. Tento proces uvědomování si je velmi náročný a zároveň důsledný k těm, co se mu snaží jakkoli vyhnout.
Soudit současný stav by bylo projevem slabé mysli, avšak to je to co se učíme, přestat soudit vývoj. Soudíme, protože se posunujeme procesem který potřebujeme a ne procesem který chceme.