Ať už si to jsme či nejsme ochotni přiznat, tak ten nejagresivnější boj, ten nejurputnější se děje uvnitř nás mezi vědomím a podvědomím. Fyzická forma boje, kdy válčí člověk s člověkem je jen stavem, kdy nás vnitřní boj pohltí natolik, ovládne natolik, že se zhmotní ve fyzickou formu. To, co způsobuje boj je strach z existence, kdy podvědomí vidí běžný svět jako nebezpečný. Jako svět, kde MUSÍTE bojovat o přežití a pokud nebojujete, tak zemřete. Což souvisí s předešlým článkem o potřebě vlastnit, kdy chceme  ve vztahu vlastnit a nebo být vlastněni, což vidíme jako pomoc s bojem. 

A tak se lidé profilují na dominantní a submisivní, agresory a oběti, avšak obě skupiny bojují. Lidé si vsugerují, že aby mohli přežít musí být dominantní a druhá skupina se stane submisivní v domnění, že musí, dovolí agresorovi na sebe útočit s očekáváním, že díky tomu přežijí.

Tento boj v podvědomí probíhá nonstop, ať už jsme bdělí či spíme. Strach existovat způsobuje soud našeho okolí, soudíte vše a všechny bez odpočinku. Naše mysl je díky tomuto už primitivnímu strachu naplněna neustálým bojem a zároveň nejsme ani ochotni přestat bojovat, protože naše mysl nic jiného nezná. Prozatím je strach ještě hnacím motorem, který nás nutí vyvíjet se a vyvíjet věci pro sebe, i proto používáme převážnou většinu výdobytků dysfunkčně, neboť je vyvíjíme pro boj s vnitřním strachem.

Je až ohromující, jak obrovskou sílu má strach v podvědomí a s jakou urputností strach potlačujeme namísto toho ho řešit. Čím hlouběji jste v podvědomí, tím silnější je i strach a agresivita podvědomí. Takže domnívat se, že je možné studovat hluboké podvědomí, když máte potřebu ještě soudit je naivní a nebezpečné. Dovolím si říci, že pokud chcete se svým strachem v hlubokém podvědomí bojovat, tak jste bez sebemenší šance. V tu chvíli se z toho stane velmi bolestivý proces, bolestivý jak emocionálně tak fyzicky. Řekl bych, že lidé odmítají dosažení mentální vyspělosti, protože by se museli vzdát boje.

Boj je závislostí, ale i detoxikačním nástrojem evoluce, protože lidé, kteří chtějí bojovat k sobě přitahují stejně smýšlející jedince. Přesněji řečeno existuje detox působící na mentální úrovni a na fyzické. Zapojil bych do toho Darwinovu cenu:“Principem ceny je předpoklad, že lidská hloupost, která způsobí smrt svému nositeli, je dána geneticky a v duchu Darwinovy teorie přirozeného výběru se tak tento nebezpečný gen odstraňuje”, konec citace z Wikipedie. Jednodušeji řečeno člověk odmítající přestat bojovat, což znamená přestat soudit, což znamená ne neschopný, ale neochotný změnit životní přístup, sám sebe předurčuje k eliminaci. To v běžném životě znamená, že jedinci s největší potřebou bojovat, a to jak mentálně či fyzicky, sami sobě připravují podmínky pro svou vlastní eliminaci všemožnými způsoby.

Abych to upřesnil, neexistuje neschopný jedinec, existuje jen a pouze jedinec neochotný konat změny. Přirozený zákon existence fungující na všech sociálních i přírodních úrovních říká, pokud se odmítáš měnit, kultivovat svou existenci, předurčuješ sám sebe k zániku. A tento detoxikační  evoluční proces kultivace lidského druhu, způsobený neochotou se poučit, vidím každý den.

Chápu lidi, že se odmítají vzdát boje, už proto, že neví jak nahradit strach ze života radostí ze života. A i přesto, že se tu objevuje mnoho lidí sdílejících jakou mají radost ze života, což je jejich vlastní iluze mající za úkol přitáhnout pozornost a tedy možné pomocníky s bojem, je potřeba to vnímat jako vývoj. Je důležité nesoudit lidi za to, že ještě chtějí soudit, že ještě potřebují bojovat a hlavně jim jejich neochotu nenarušovat svou agresivní snahou jim vnutit mír.

I proto jsem opustil myšlenku být koučem a ustálil jsem se v pozici mentora. Z mého pohledu je koučování agrese, kterou samozřejmě koučovaní jedinci chtějí, neboť očekávají, že je kouč dostane někam, kam se domněle oni dostat nemohou, ergo vytvářejí koučům iluzi o své nemohoucnosti proto, aby donutili kouče posunout je někam bez přičinění z jejich strany. 

Dlouho jsem šel podobnou cestou a uvědomil jsem si, že koučovat je možné jen slabomyslné jedince, jedince v běžném stavu vědomí, což je nevyspělé vědomí, neodolné. Jakmile se dostal jedinec do mentálně vyspělejšího stavu, koučování se stalo nemožným a nevyhovujícím. To mě přimělo dosti zásadním způsobem změnit přístup, více se zaměřit na detox od potřeby bojovat. Byl jsem sám sebou donucen hledat a nacházet čím dál tím více mírumilovnější postupy, což se proměnilo v efektivnější výsledky.

Člověk má vsugerováno, že větší cíle jsou náročnější a musí být náročnější, aby se jimi nemohl chlubit každý a tím si jedinec udržel velikost a odstup od běžných jedinců. Jedinci vyžadují extrémní prožitky, aby si mohli říci, že udělali více než ostatní, že je to stálo více než ostatní. Je to závislost na extrémním boji se sebou, avšak vytvořený fyzickou náročností. Seberte těmto lidem jejich potřebu extrému a zkolabují, což poukazuje na slabou mysl, nevyspělou mysl. 

Ještě značnou chvíli bude trvat, než si dovolíme dosahovat velkých cílů bez potřeby se oddělit, utéci, potlačit své cítění extrémem a tedy bez potřeby bojovat. Avšak otázkou je, když přestaneme bojovat, budeme ještě chtít dosahovat velkých cílů? Budeme vůbec chtít něčeho dosáhnout? Pohybujeme se proto, abychom se naplnili, až zvládneme naplnit se, budeme se ještě chtít hýbat?