Vymezit se/Vymanit se/Vymykat se/Vyčlenit se/Vyprostit se, ergo neochota porozumět

Snažíme se o to naprosto všichni, a to bez výjimek, i když s tím někdo nemusí souhlasit. Strach z pohlcení systémem, a teď myslím emočním stavem podvědomí většiny, spíše všech, je to, co nás nutí snažit se uniknout. Protože to chování, ten fyzický projev je divadlo, které hrajeme se snahou zneviditelnit emociální chování podvědomí.

Naprosto všichni se snažíme uniknout vzájemnému (kolektivnímu) potlačování se, obousměrnému zneužívání (zneužívám, nechávám se zneužívat), a povinnému rozdávání se. Tento stav je vývojovou fází a vnímat ji jako špatnou či dysfunkční by znamenalo znemožnit si všemu porozumět. Vývoj lidské mysli, která je rozdělena na vědomí a podvědomí, poukazuje na proces, v kterém se snažíme nalézt všemožné nástroje úniku. S postupem doby, a tím myslím vývoj posledních 50 let, nám umožňuje nacházet čím dál tím větší množství nástrojů k úniku od reality. Čím větší je materiální vyspělost lidstva, tím více jde lidstvo do mentálního kolapsu. Důvod? Naprosto vše co děláme, děláme se záměrem dosažení pocitu bezpečí a tím následného pocitu jistoty. Tyto dva pocity vytvářejí pocit spokojenosti. Pokud však jedinec, skupina, národ, lidstvo, vyčerpá čím dál tím větší množství nástrojů k dosažení tohoto pocitu a nedosáhne tohoto stavu, dojde k vnitřnímu kolapsu. Tím kolapsem je masivní ztráta naděje. Člověk se v podvědomí domnívá, že dosažení toho či onoho dle výběru jedince zajistí pocit spokojenosti. Pokud se tak nestane při dosažení toho či onoho, dochází k vnitřní ztrátě víry a tím ke ztrátě důvodu existovat. Tato vývojová fáze je po tisíciletí opakující se proces, jehož smyslem je kultivace, zdokonalení, vytvoření fyzicko mentální odolnosti. Tato odolnost je fází vývoje, kdy se učíme přehodnotit používání už v tuto chvíli dysfunkčních nástrojů k dosažení pocitu jistoty a bezpečí za funkční. To však znamená přestat zneužívat a přestat nechat se zneužívat. Přestat parazitovat na domněle slabých a přestat dovolovat na sobě parazitovat domněle silným. To je však velmi náročný proces, který si dovolí spustit jedinci ochotní přestat soudit a přitom dovolovat soudit druhým. Pochopit a následně porozumět je možné jen tehdy, když osvobodíme svou mysl od strachu. A osvobodit svou mysl od strachu je pro lidstvo výzvou
po milióny let, kterou se učí bez ustání zpracovávat. Uvnitř sebe jsme neochotni se pustit dlouhodobě používaných nástrojů, a to i přesto, že začínají být a jsou už víceméně dysfunkční.

Finanční a materiální velikost přestala mít sílu nám dodávat pocit výjimečnosti, pocit moci, pocit nadvlády. To samé se děje s pozicí ve společnosti, kdy funkce či dosažené vzdělání umožňovalo dosažení pocitu lepších možností. Sláva, maximální pozornost prochází tím samým. Vztahová úspěšnost, rodinná úspěšnost, byznysová úspěšnost, velikost rodiny, všemožné alternativní směry od ezo až po přírodní lidi, to vše ztrácí sílu a možnost dodávat pocit jistoty a bezpečí. Neúspěch v dodání pocitů způsobuje ztrátu naděje a tato ztráta víry v dosažení pocitů způsobuje rozhodnutí skončit, ukončit a i odejít. Minulost máme studovat, ne se jí držet, minulost může poučit a umožnit upgrade v chování, v reakci na ztrátu naděje, v procesu změny přístupu, kterému je nemožné se vyhnout. Tím procesem je evoluce a její záměr.

Ale hlavně je už znemožněno z jedné strany hrát oběti okolností, neviňátka, která za nic nemohou, a z druhé strany spasitele, zachraňující situaci, stav. Oba póly jsou už přežitkem, dinosaurským přístupem, kterého se lidi drží díky strachu
z pádu velikosti, ze strachu pocítit nicotnost existence, kterému se tak či tak nevyhneme.