Vzájemné zneužívání ergo přebírání zodpovědnosti za druhé versus předávání zodpovědnosti za sebe druhým

Nejstarší vzorec chování, kdy domněle schopný (jedinec, rodič, skupina, politická strana) přebírá zodpovědnost za jedince, skupinu dle něj/nich méně schopných. Určování, co mají slabší žít, jak to mají žít, proč to mají žít, je jádrem k získávání pocitu velikosti. Tento vzorec se projevuje už v samotném přístupu dospělých k dětem a je jedno zda to je rodič, prarodič či učitel. Oproti tomu slabší se vyhýbají zodpovědnosti za svá rozhodnutí a hledají někoho, na koho by mohli svalit vinu za svůj neuspokojivý život. Zde je jednoznačná vzájemná přitažlivost, kdy schopný, ergo odolný, je ochoten přebírat neochotu druhých se rozhodovat a nést důsledky těchto rozhodnutí. A masa (většina, norma) neochotných se rozhodovat potřebuje a vyžaduje existenci ochotných, odolných snášet opakované útoky za to, že oni slabší žijí neuspokojivý život. Avšak neuspokojivý díky domnělé neschopnosti schopných je vést a né reality, která poukazuje na jejich vlastní neochotu se zodpovědně rozhodovat s důsledky. Neochotní chtějí svůj nezájem kvalitně se rozhodovat kamuflovat tím, že nechají za sebe rozhodovat druhé. To jim umožňuje nadávat za svůj stav druhým a ne sobě.

Nastupující generace schopných a odolných je už bez potřeby nést zodpovědnost neochotných, což způsobuje kolaps v mase neochotných. Zároveň to způsobuje kolaps i mezi současnými schopnými a odolnými, kteří díky nové generaci ztrácejí pocit moci, pocit nadřazenosti a tedy celkově pocit velikosti. Tento stav je už viditelný ve vztahu dospělých k dětem, kdy se domněle dospělí, velcí a silní začínají vedle současných dětí, malých a slabých, což je též iluze, cítit slabší a menší. A to díky větší mentální vyspělosti dětí, kdy zvládají ve svém věku věci, které dospělý jedinec v tom samém věku nezvládal.

Úkolem nastupující generace schopných (materiálně a finančně) je vytvořit si odolnost (emoční, mentální) proti očekávání neochotných a rozhodnout se nepřebírat za ně jejich nezodpovědnost. To však znamená vytvoření počatečního kolapsu jak u ochotných, tak i u neochotných. Tudíž domněnka, že je možné se vyhnout sociálnímu kolapsu je naivní. Nejen že je nevyhnutelný, ale hlavně je důležitým evolučním procesem kultivace lidstva.

Všichni domněle velcí jedinci jsou pouhými exekutory, vykonavateli společenského očekávání. A společnost jako taková je rodičem, jenž vytvořil tyto vykonavatele jako nástroj společenského očekávání.

Ochotní budou nuceni přestat zneužívat neochotné k získání pocitu velikosti a oproti tomu neochotní přestanou mít možnost obviňovat ochotné za svůj neuspokojivý stav.

Dokud schopný potřebuje získávat svou velikost na základě manipulace, bude jeho očekávání automaticky vytvářet masu neochotných a neschopných, která se velmi ráda nechá manipulovat, aby uspokojila potřebu tohoto schopného. Dokud potřebuje jedinec či skupina někoho spasit, vytváří automaticky oběť, která se nechá spasit a narušování tohoto společenského vzorce bude trvat velmi dlouho a je to v pořádku. Je nemožné a naivní chtít po společnosti, aby byla komplexně schopná a ochotná a historie je toho jasným důkazem. To, s čím máme největší potíž je trpělivost.

Soudit schopné, že potřebují manipulovat s neschopnými a neschopné za to, že se nechávají manipulovat, je naivní a znemožňuje porozumět logickému vývoji, jehož základem je vytrvalost a trpělivost, kdy se učíme přestat bojovat s tím, co se děje.  Pouze porozumění procesu způsobuje v mysli klid, pocit jistoty a bezpečí. Ale dosáhnout stavu, kdy si dovolíme porozumět, je výsledkem každodenního mentálního tréninku, jehož základem je studovat své emoční projevy vyvolané okolním děním.

Radek Anýž