Dnes je středa 4.9.2024, začal jsem psát v 5 ráno, protože má mysl je plna vjemů, plna pocitů a já cítím, že je potřeba je vyjevit pro možné poučení druhých a možné uchopení v jejich životech.

Tudíž slyšte pokud chcete, pokud cítíte nutkání, protože to má vždy svůj, ne vždy viditelný, důvod.

Poslední roky jsem velmi znaven, lehce vyčerpán, avšak ne stavem světa kolem mě, ale tím co  sděluje okolní svět mě o mě.

Vývojová fáze vědomí je taková, že neexistuje člověk, jedinec, který si věří a je zcela jedno jak úspěšný je, což je viditelný fakt. A i proto nejsem schopen, ne že bych nechtěl, obviňovat lidi kolem sebe z určitého stavu neúcty vůči mě, ale prostě mi to už nejde.

Naprosto všichni od raného dětství zažíváme od těch nejbližších pocity zpochybňování, které jsou velmi často viditelné i vědomé, ale ty nevědomé, skryté na podvědomé úrovni, jsou jednoznačné a brutálnější. Důvod je jednoduchý, pokud si každý člověk uvnitř sebe nevěří, a to nevěří, automaticky není schopen věřit komukoliv jinému včetně těch nejbližších. Je tedy jednoznačné, že dítě od počátku své existence už jako plod vnímá vibrace svých rodičů, zpochybňování jeho existence a žije s tím po celý svůj život. Je to stygma, které člověk přenáší na další jedince už po tisíciletí a je základem jakéhokoli rozpadu, kolapsu v rodině, vztahu, ve společnosti.

To, co si já dovoluji řešit je narušení tohoto mentálního koloběhu, narušení předávání z mé strany těm dalším, těm mě a pro mě nejbližším. Je to velmi náročný a po všech stránkách vyčerpávající proces, který se učím uchopit stále ještě i ve svých 56 letech, ale nikdy není pozdě na jakoukoli změnu.

Už v raném dětství jsem byl velmi vnímavý, uvědomoval jsem si obrovské množství věcí a stále si je pamatuji. Pamatuji si na emoce lidí kolem mě vůči mě, matky, otce, sestry a následujících nevlastních sourozenců, neboť otec byl klasický ploditel ze strachu, ve snaze uspokojit potřeby ženy, ale bez zoodpovědnosti ke plozeným dětem – byli jsme čtyři.

Pamatuji si strach mé matky ze mě, neboť se bála jakéhokoli muže, a tento strach ovlivňoval její veškerý výběr mužů do jejího života. Což nevyhnutelně vedlo k tomu, že jakýkoli muž, který se objevil v jejím životě byl slabomyslný, určitý druh trosky, vedle kterého se cítila trochu ta lepší, schopnější, už tím, že pomáhala danému muži s jeho stavem nevíry v sebe, dokud se muž neuzdravil a neodešel od fanatické pečovatelky. Pozorovat její stále se opakující vztahové kolapsy, její emoční bolest, kterou si sama opakovaně způsobovala beze změn a být tomu neustále přítomen bylo pro mne jako dítě velmi náročné a dovolím si říci devastující.

Její silná nevíra v sebe, její vlastní neúcta vůči sobě, její strach ze samoty při dvou dětech ji znemožňoval vztahově racionálně uvažovat. 

V mých osmi letech našla matka odvahu odejít od mého otce, neboť udržet si zdravý rozum a zachovat si aspoň ten zbytek úcty vůči sobě, bylo pro ni samotnou už velmi obtížné a bolestivé. 

V tu chvíli jsem se stal jediným mužem, o kterého se rozhodla mentálně opřít, nevědomě ode mne začala očekávat pochopení a chápání naprosto všeho, pro co se rozhodla ve smyslu „děti, dělám to hlavně kvůli vám a pro vás“. V tu chvíli jsem se nevědomě rozhodl předčasně dospět, což je běžný stav u chlapců v péči matek. Je to označováno jako předčasná dospělost, spíše snaha chlapce zastat roli muže vůči matce, převzetí této role, neboť to matka vědomě, ale hlavně nevědomě chce, i proto jsou dnešní muži takoví mamánci, muži svých maminek. 

To, že toto dětské rozhodnutí nejen nefunguje, ale drtí muže po celý jeho život není třeba rozebírat. Upozorňuji, není to vina jen a jen matek, ale hlavně mužů, otců, je to jednoznačná spoluvina, spoluzodpovědnost. Dodávám, že tento stav předčasné dospělosti u chlapců, ale i u dívek, se děje i v úplných rodinách, kde selhávají běžně oba rodiče, takže je zcela jedno, zda je rodina úplná či neúplná, fixace na vztah dcery s otcem, syna s matkou je viditelná ve všech formách a její dopad neustále přehlížený.

Takže vědomé, ale hlavně nevědomé prohlášení rodiče vůči dítěti, od matky i otce, dělám to kvůli vám, dělám to pro vás, se děje ve všech rodinách bez výjimky. A ať se nám to líbí či nelíbí, toto prohlášení jen fyzicky dospělého jedince, rodiče zažívá naprosto každé dítě a je zcela jedno, zda je z úplné či neúplné rodiny. Tento emoční tlak, z mého pohledu určitý druh emočního vydírání, je existující stav u naprosto každého rodiče. U některých zjevně viditelný a u velké části skrytý, schovávaný za lásku, láskyplnost k dítěti. Avšak je to hlavně stav v podvědomí, kdy opět jen fyzicky dospělý jedinec, rodič nevyhnutelně obviňuje dítě, že přišel o svobodu díky jeho existenci, a když už tedy dělá vše kvůli němu, kvůli jeho existenci, očekává vděčnost a to v takové míře, že bude schopna vykompenzovat to, že je jím (dítětem) omezován na svobodě.

Emoční nátlak, emoční vydírání zažívá naprosto každé dítě a je zcela jedno, zda je rodič z našeho pohledu mínusový či plusový. Láskyplně se chovající rodič vyžaduje nevědomě od dítěte, že bude spokojené, že bude žít spokojeně dle jeho představ o spokojenosti a alternativní rodičovský svět nám to ukazuje v plné síle, není vůbec alternativní, je zcela běžný, jen vypadaje na oko jinak.

Mí milí, sami sebou nepochopení rodičové, je zcela jedno zda jste normální, či nenormální, zda jste běžnými či alternativními v jakémkoli směru, protože naprosto všichni vysíláme, vyžadujeme, od svých dětí kompenzaci za naši jimi omezovanou svobodu.

S tímto mým prohlášením, praxí, studiem nejen mého života, ale spoluprací na stavu života mých klientů, můžete nesouhlasit, sebevíc bojovat, ale to je vše co s tím můžete udělat, nezmění to vás ani váš vědomý, ale hlavně nevědomý emoční tlak na dítě.

Je zjevné, že díky tomu, čemu jsem byl přítomen jako dítě, a to nejen u své matky, ale posléze i u ostatních žen, míhající se v mém životě i v životech mužů kolem mě a díky strachu z mužského selhání, opuštění splozených dětí mužem, což se děje nejen fyzicky, ale hlavně mentálně opouští otcové své děti, jen si to nedokáží přiznat, jsem se dostal do stavu, kdy jsem nebyl schopen splodit dítě jen proto, abych uspokojil potřeby ženy, abych uspokojil očekávání lidí kolem sebe. Nedovolilo mi to nezodpovědné splození jen proto, abych se mohl být do hrudi, že jsem otcem. A přesto jsem se péči o děti nevyhnul a v mých 45 jsem měl ze dne na den ženu a dvě děti.

Bylo to rozhodnutí, které jsem učinil jeden podzimní večer v září roku 2013 v Praze na Petříně.

Učinil jsem tak, protože pocit zoufalství v ženě, kterou jsem po všech stránkách obdivoval, její strach z možné ztráty pro ni poslední naděje uniknout bolesti a utrpení na fyzické, ale hlavně psychické úrovni, které ji způsobovali její rodiče a její manžel, bylo pro mě jednoznačně nepřijatelné.

Je více než jasné, že jsem toto rozhodnutí udělal na základě nejen emočního stavu stále mé ženy, ale hlavně i ze strachu selhání, že budu mužem jako můj otec, jako exmanžel mé ženy a mnoho dalších, splodících několik dětí bez sebemenší zodpovědnosti vůči nim. Jednoznačně v tom figuroval strach, že budu jako ti muži, jako převážná většina mužů. A tento strach mě přiměl se postavit zcela jinému strachu uvnitř mě, nečemu, čemu jsem bez Petry nebyl schopen se vůbec ve svém životě postavit.

To, co jsem si neuvědomoval bylo, že jsem všem kolem Petry způsobil kolaps, protože jsem jim vzal loutku, na které se ukájeli nejen její rodiče a její muž, ale všichni kolem ní. Počalo období jednácti let, kdy jsme oba byli vystaveni brutálnímu honu, útokům, falešným obviněním, dehonestaci, pomluvám a pomstichtivosti v takové míře, že mě to dodnes zaráží. Ta síla nenávisti, kterou jsem vůči sobě vnímal byla obrovská a já si mnohokrát dával otázku, zda to stojí za to? Zda mi Petra a její děti stojí za to, co kvůli rozhodnutí ji pomoci, zachránit ji, prožívám.

I když jsem si tuto otázku často pokládal, tak jsem i vždy znal odpověď, což mě štvalo. Ano, stojí ti to za to a ty to sakra moc dobře víš. Protože bez nich by ses nestal tím mužem, kterým jsi dnes, protože bez nich, bys nevylezl z toho uzavřeného prostoru, v kterém jsi žil, z té králičí nory, v které ses schovával, protože bez nich bys nežil a jen přežíval.

Po jedenácti letech společného soužití, společného rozhodnutí léčit si vlastní traumata, předávaná z generace na generaci je z ní žena, která nepotřebuje pomoci, ale pomáhá ostatním ženám, včetně své dcery.

Když se vrátím k jádru věci a tou je konfrontace s vlastní nevírou v sebe, docházím k závěru nejen u sebe, že dokud jen přežíváme, dokud žijeme emočně co nejméně rozdílně, emočně běžně, a to i přesto, že jsme fyzicky, finančně úspěšnými, tak prožíváme z určitého úhlu pohledu pocity zpochybňování od těch nejbližších pro nás ve snesitelné míře. Jakmile se od většiny odkloníme mentálně, hlavně mentálně už zásadnější změnou pohledu na vztahy, na svět jako takový a jeho fungování, velikost a síla zpochybňování z vašeho nejbližšího okolí vůči vám dramaticky zesílí, nejen ta viditelná část jako u nás, což bylo 11leté agresivní útočení s viditelným jádrem pomstít se, ale hlavně nevědomý útok z nitra člověka, z jeho podvědomí, což je významnější a brutálnější část.

Proč má jakýkoli člověk potíž, nechuť, a tedy ani není schopen přestat soudit cokoliv a kohokoliv, protože se nevědomě obává tohoto stavu, drtivému tlaku, masivnímu zpochybňování jeho existence a svým způsobem pomstichtivosti za zásadnější vybočování, poukazování na jinou realitu.

Od ranného dětství procházím pocity samoty, osamělosti, které prožíváme bez výjimek naprosto všichni. Avšak těch 11 posledních let to byla zdrcující konfrontace s útoky proti mě a Petře, s dehonestací vědomou, ale hlavně tou nevědomou, skrytou, dehonestací naprosto všeho čeho jsme se dotkli, naprosto všeho čeho jsme dosahovali, čeho jsme dokázali. A zároveň a nevyhnutelně jsme cítili pocity samoty a osamělosti, protože bezpochyb neexistoval člověk, který by byl nejen schopen, ale hlavně ochoten se jen na kousíček vcítit do našich prožitků. A není na tom nic špatně, nikdo toho není schopen, pokud se rozhodnete žít skrze to, že se učíte přestat soudit, ne skrze to, že víc žijete a prožíváte, což je alibistický nesmysl, ale srkze ukončení rozdělování na dobré a špatné.

Těchto 11let mě donutilo se postupně stavět zesilujícímu stavu samoty, osamělosti. Stavět se, či spíše postavit se čelem tlaku ze svého okolí, přestat se bát útoků, dehonestace, zpochybňování ve všech úrovních a hlavně pomstichtivosti. Avšak tlak z venku mi ukázal mou nevíru sebe v sebe, můj strach opustit běžné a tím je soudit. Dovolím si doplnit, dovoluji si lidi nazvat hlupáky, idioty, blbečky, slaboduchými a slabomyslnými, avšak neberu toto mé označení jich jako že jsou menší, slabší, hloupější, beru to jako rozhodnutí tím být, v tom si dovoluji vidět rozdíl mě a druhých v komunikaci, nepotřebuji urazit, srazit na zem, pošlapat. To, že se někdo chová dle mého omezeného úsudku hloupě, idiotsky, slabomyslně neznamená, že nemá na mě a můj život vliv, ba naopak, má stejný vliv jako člověk dle mě rozumný a mentálně vyspělý.

Dnes je středa 4.9.2024, začal jsem psát v 5 ráno, protože má mysl byla plna vjemů, plna pocitu ukončení pro mne doby temna, doby plné velmi náročných zkoušek sama sebe zprocesované skrze lidi kolem mne, jak ty blízké, tak ty vzdálenější.

Mám v sobě, uvnitř sebe dosti silný vjem, pocit, že pro mne skončila doba temna, vnímám to i v Petře a je to velmi silný stav. Spadla ze mne neskutečná tíha spojená se mnou, s mou nevírou v sebe, v mé pochybování mě smotného o mě, které se zviditelňovalo skrze mé okolí. Nezměnil se stav lidí kolem nás, změnil se stav nás uvnitř nás, změnil se trvale stav mě uvnitř mě.

Mohu tedy na dobu temna ještě pohlížet kriticky? Bylo to ze zpětného pohledu období temna anebo spíše vylézání z temnoty? Jednoznačně vylézání z temnoty, avšak jednoznačně s nevyhnutelně silnějším pocitem samoty, osamělosti. Avšak děsím se ještě tohoto pocitu, utíkám ještě před ním, a to i přesto, že před ním utíkáme naprosto všichni skrze to co žijeme? Už ne tolik, ale samozřejmě stále, protože tento pocit nikdy nezmizí, jen je maskován iluzemi.

Docházím tedy k závěru, že se zpochybňováním naším okolím a i sami sebou, pocitem samoty a osamělosti budeme konfrontováni nonstop. A čím více si dovolíte narušovat hierarchický pohled na cokoliv, tím více vám budou tyto konfrontace způsobovat tlak ze všech stran, ale hlavně zevnitř. 

Není to prdel, to vám garantuji, není to vtipné, to vám zaručuji, nebudete schopni být sluníčkáři, protože nebudete schopni být iluzionisti. Ale nebudete ani schopni být depresivními, malichernými, přecitlivělými, úzkostnými. Budete prožívat emoční tlak, bolest, která bude mít sílu vás opakovaně srážet na kolena. Budete prožívat fyzickou bolest, která vám bude ukazovat vaše ego, držící se králičí nory, svého, sebou vytvořeného písečku, kde se schováváte a jste sami pro sebe králi a královnami. Bude vás to trhat na venek i uvnitř vás, ale bude to trhání strarého, bolestivé umírání starého a bolestivé zrození, vylézání skrze toho umírajícího, vylézání toho nového, té nové. Je to nejbrutálnější a zároveň neúžasnější existující proces. A se vší pokorou a úctou si dovolím říci, že toho nejsou schopni lidé držící se moc velkého mínusu a moc velkého plusu, jsou toho schopni lidé v přibližném nastavení plusmínus. Lidé s rovnovážným pohledem na materialismus a jakési duchovno, ani jedno nepřevažující to druhé.

Avšak přesto vše co jsem si tu dovolil ve svém návalu vjemů, ve svém novém pocitu ukončení pro mne doby temna vyjevit je jen a jen informací.

Doba temna počala, dotkne se naprosto všech ve všech úrovních existence, nejen chudých a slabých, ale i bohatých a silných. Doba temna je nevyhnutelný stav, nevyhnutelný proces v jakémkoli vývoji. Zde však půjde zásadněji o vývoj vědomí, o drtivý tlak na kohokoli, kdo ještě posuzuje zastarale, kdo ještě stále používá hierarchický pohled beze změny.

Evoluce se neptá, evoluci nezajímá zda žiješ mínus či plus, buď se měníš a žiješ a nebo neměníš a umíráš, avšak hlavně uvnitř sebe, protože pak se mění i to na povrchu, ne naopak.